(Zkus být) Takový blázen jako já – Díl první (BoxeR autobiografie)
Před nějakou dobou jsem zde umístil článek, popisující legendu e-sportu Lim Yo-Hwan s tím, že je to v podstatě takový úvod k překladu jeho autobiografie. No a dnes konečně zde pro vás předkládám první část zmíněného překladu. Další díly budou následovat, doufám :), v kratších intervalech.
(Zkus být) Takový blázen jako já – Díl první
Autor | Lim Yo-Hwan
(2004)
Úvod
Lim Yo-Hwan je profesionální hráč, honosící se oslnivými tituly jako "Terranský císař", či "Terranská naděje". V jedenácté třídě, na návštěvě u svého kamaráda, se náhodou dostal do kontaktu se hrou StarCraft, a této hře nyní věnuje většinu svého času.
Zvolil si Terrany, rasu všemi považovanou za druhořadou, a použil přehlíženou jednotku Dropship k tomu, aby přinesl divákům radost ze sledování této počítačové hry. Neúprosně věnuje každý moment svému tréninku a s 500 000 členy online Daum fan cafe si zajistil postavení hvězdy.
Svůj debut jako pro-gamer si odbyl v roce 1999 s týmem IS, kdy vyhrál SBS Multi-Game Championship. Veřejnost tak nyní věděla, kdo je to SlayerS_'BoxeR'. Po té, co předvedl doma svou brilantní hru, která jej pozvedla z Terranské naděje na Císaře, si taky zajistil první místo na World Cyber Games 2001 a upevnil status Korejských pro-gamerů jako takových. Svým přechodem pod sponzorská křídla Orionu v roce 2002 stanovil nový rekord, jako první hráč s platem 100 milionů wonů (cca 2 miliony Kč) a nyní v říjnu roku 2004, ve věku 25-ti let, je kapitánem týmu SK Telecom T1 s ročním platem přesahujícím 200 milionů wonů (> 4 miliony Kč).
Progamer Lim Yo-Hwan, Ikona E-Sprotu
Skloubení E-sport organizací s velkými společnostmi, stovky tisíc diváků, a pokrok v oblasti zaštítění E-sportu vládou je fenomén, který poukazuje na kvetoucí vizi E-sportu. Hlavní roli v této renesanci sehrála hra se jménem StarCraft. Od jejího uvedení na trh v roce 1998 si udržela své místo na trůnu po celých 6 let mezi nespočtem dalších PC, online a arkádových her. Za pomoci rostoucího počtu PC café, 6-ti milionů prodaných kopií hry jen v Koreji, a s 10-ti miliony uživateli, se tato hra stala celonárodní zálibou.
E-Sport, representovaný StarCraftem, neustále roste a podařilo se mu vytvořit na 200 000 pracovních míst s ním spojených, osvěžujíc celá průmyslová odvětví. Navíc má přesahující efekt sociálně, ekonomicky i kulturně, a to tak, že role profesionálního hráče je nejtoužebnějším zaměstnáním mezi mládeží. No a člověkem, který se zasloužil o prohloubení takovéto lásky, je právě progamer Lim Yo-Hwan.
Lim Yo-Hwan, díky své mentalitě profesionála, vštěpil svou ryzí hrou do mysli veřejnosti to, že progameři nejsou jen herní závisláci bez rozumu, ale jsou to tvrdě pracující profesionálové.
Nelítostné úsilí, kterého Lim Yo-Hwan podstoupil, a které je zachyceno v této knize, živě vykresluje evoluci E-Sportu v Koreji. Ale co víc, myslím si, že tato kniha může sloužit jako kompas pro mládež a reálný pohled na věc, který jim osvětlí, co vše je třeba mít na paměti, pokud chtějí zrealizovat svůj sen, stát se progamerem.
Jako kolega v E-sportu bych chtěl pogratulovat k vydání této knihy a doufám, že skrze ni mnoho lidí získá správné povědomí o E-Sportu a profesionálních hráčích.
- Prezident Korejské E-Sport Associace (KeSpA) Kim Yungman (2004)
Naděje na cestě neprošlapané
Vydal jsem se cestou neprošlapanou,
a to změnilo vše.
- z Frostovy "The Road Not Taken"
Pokaždé, když si přečtu Frostovu báseň "The Road Not Taken", tak cítím záchvěv ve svém srdci. Šest let po mém přerodu z flákače v Internetových kavárnách do progamera se stále častěji a častěji ohlížím za tím, kde jsem byl a kde jsem nyní. Ohlížím se za cestou, kterou jsem se vydal a tiše zkoumám své stopy. Protože stejně tak jako jsou zde stopy, které vedou přímočaře, tak je tady i spousta dalších, přerušených. A díky nim přemýšlím spokojeně, "Šel jsem množstvím těžkých stezek". Zároveň se ale necítím sobecky, když si myslím, že mé stopy můžou posloužit někomu jakou světélka ve tmě.
Tato nesobeckost a uspokojení mi pomohlo dospět jako progamer. Když jsem začínal hrát, tak jsem hrál jen pro sebe. Stejně jako sprinter na 100 metrové trati, který hledí jen před sebe, i mým jediným cílem bylo stát se vítězem. Nebyl jsem schopen slyšet hlasy mých fanoušků, mých neoblomných podporovatelů. Pak, jednoho dne, jsem si to ale uvědomil. To uspokojení, kterým jsem se tak pyšnil, zde bylo zasazeno právě lidmi, kteří mě povzbuzovali v tom, že jsem se vydal právě touto trnitou cestou. A že ti lidé, kteří mě neopustili, ani když jsem prohrával, byli mými průvodci, povzbuzujíc mě v tom nevzdat se a jít dál cestou progamera. Nyní nehraji jen pro sebe, ale hlavně pro všechny, kteří rádi sledují mé hry a užívají si je. Možná proto se nyní snažím mnohem více než tehdy, když jsem hrál jen za sebe.
Skrze tuto knihu bych chtěl sdělit, jak se někdo bezcenný jako já, byl schopen postavit světu a odhalit mé vlastní sny a naděje, kterých jsem se nevzdal ani v momentech, kdy mě všichni ignorovali. Chci se podělit o své krvavé slzy s těmi, kdo pláčou, protože cesta, kterou zvolili, byla příliš obtížná, anebo s těmi, kteří se vzdali svých snů, výměnou za cestu snazší.
Chci poděkovat mému manažerovi Joo Hoon, trenéru Sung Sanghoon, spisovateli Seo Yoonhee, předsedovi Sim Hyun, vedoucímu BookCare Seao Mincheol, BookRoad PD Choi Boyoon a ostatním za pomoc při psaní této knihy.
Na prahu podzimu 2004,
— Lim Yo-Hwan
Kapitola první: Dítě hrami poblázněné
Zlatíčko a neřád, toť mé dvě přezdívky z dětství. Když mé světlé oči a plné rty sehraně vytvořily úsměv za milion dolarů, tak sousedi nebyli schopni snést tento nával roztomilosti.
Kdybych tak jen zůstal zlatíčkem.
Můžu se jen dohadovat jak moc naštvaní mí rodiče byli, když jsem místo studia bláznil kolem her.
Přesto, zhypnotizován hrami, nevyměnil bych je za nic na světě a věnoval jsem jim všechny mé náctileté roky.
Zrození Císaře
Už čtyři dny jsem nespal. Nemohl jsem v klidu zalehnout. Naštěstí je má mysl čistá jako podzimní nebe. Nepřítel, který mě nejpravděpodobněji porazí, však není hráč sedící naproti mě. Jsem to já sám. Pokud porazím sám sebe a dám tomu vše, pak tuto hru neprohraji. Má lenost je mým nejobávanějším protivníkem a porážka znamená jen její přijetí. Bez ohledu na to, zda byl den, nebo noc, trénoval jsem na dnešní hru. Tlačil jsem vpřed, dokud se mí tréninkoví partneři nezhroutili a neprosili, abychom přestali hrát. Protože jen ten, kdo po hře zůstane stát jako poslední, má právo na přípitek vítěze.
Sedím v hráčském křesle. Světla mě svou září oslepují a kamery jsou zaostřeny na mě. Slyším křik. Je to povzbuzování nespočtu fanoušků, kteří mě obklopují, a ještě mnohem více z nich mě nyní sleduje v televizi. Nemůžou se dočkat toho, jakou hru dnes předvedu. Proč zde sedím? Na to je jen jedna odpověď - pro vítězství.
Vkládám svou přezdívku SLayerS_`BoxeR` a očekávám příchod mého protivníka. Světla a kamery mizí a dokonce pokřik fanoušků je nyní neslyšitelný. Okamžitě jsem sám v naprostém tichu. Opona se však brzo zvedne. Já jsem hlavní hrdina, já jsem vítěz, a pódium pro hru, kterou jenom já mohu dokončit, se otevírá.
Chvilkově pohaslý monitor brzy odhalí mou pozici. Hra začala. Můj tep začíná stoupat a mé ruce, mé oči, celé mé tělo se pohybuje směrem k jedné jediné věci. Musím zaútočit před tím, než můj protivník odhalí mé karty. Ještě kousek, ještě kousek. Ve stejnou chvíli se však uklidním. Už jednou jsem ve vteřině přišel o vše, pro co jsem tak dlouho trénoval, a to jen díky mým ambicím ukořistit vítězství hned. Nemůžu si dovolit další stejně bolestnou vzpomínku. Chvíle vítězství ke mně přichází. 10 sekund, 9 sekund, 2 sekundy, 1 sekunda. Konečně, dropship vstupuje na scénu.
Vyzvedávám mariňáky, kteří již stojí připraveni, a letím do oblasti, která je pro mého protivníka zcela neočekávaná. Samozřejmě, že tato cesta byla objevená díky mému tréninku. Vede skrz oblasti, které protivník nikdy nehlídá a končí na místě s nejslabší obranou. Dropship letí. V přípravě na možný protiútok neustále kontroluji svou základnu. Stavím obrannou linii, kterou bude těžké překonat. Nyní zbývá jen to, aby se jednotky bezpečně vysadily z dropshipy.
Dropshipa se vynořuje mezi předem objevenými budovami. I kdyby to nepřítel předpovídal, tak mě nemůže zastavit. Toto je má strategie, použít nepřátelské budovy jako štít a zničit rychle jak jednotky, tak budovy ještě před tím, než dorazí posily. Druhou polovinu svých jednotek mám v základně pro případ, že je můj výsadek nakonec eliminován. Nyní musím ubránit svou základnu stejně dobře, jako jsem provedl svůj útok.
Všechno na tom závisí. Pokud mi protivník způsobí stejné škody jako já jemu, tak potom má strategie selhala. Ve stejném okamžiku, kdy probíhá můj útok, mé oči neustále kontrolují základnu. Nakonec jsem schopen, od okamžiku kdy má dropship opustila základnu, postavit novou skupinu jednotek.
Toto je nejkritičtější chvíle. Nyní musím nepříteli ukrást i čas, který by měl na rozdýchání. Pokud bych jej nechal být, tak by se z útoku brzo vzpamatoval. Nepřítel by pak hodoval na mé pošetilé myšlence, že jsem už vyhrál. Musím ho zcela zadusit, za žádných okolností nesmím zaváhat. Zaváhat nad mou cestou, kterou kráčím, volbách, které činím, nad budoucností. V momentě kdy zaváhám, tak mě můj nepřítel prohlédne a najde mou slabinu. Dokud můj nepřítel nepřijme prohru, tak bohyně vítězství Nike nepozvedne mou ruku. A proto nemůžu přestat.
Svého protivníka musím svým posledním útokem, ostrým jako meč a rychlým jako blesk, zcela ovládnout. Přesné načasování! Chvíle, kterou nesmím minout, a mé jednotky zadupávají do země nepřátelskou základnu. Zapaluji vše, tak aby obnova nebyla možná, a tlačím nepřítele k tomu, aby přiznal prohru. Protivník se však nevzdává ani poslední nitky naděje. Chladně musím rozdrtit i toto stéblo. Po tom, co byla všechna vlákna zpřetrhána, se můj oponent vzdává a píše GG. Konečně, bohyně Nike mi nesměle dává polibek. Pomalu odtrhávám oči od monitoru a sleduju své fanoušky. Sundávám sluchátka a poslouchám jejich křik.
Dnes zde sedím. Zítra tady budu sedět zase. A budu na tomto jevišti stát do té doby, dokud sám sobě nevyhlásím GG.
Malý princ s třemi sestrami
Jednoho dne, to mě byli asi čtyři, bylo mé srdíčko ukradeno kolečkem rozbité trojkolky, kterou jsem našel opuštěnou v úzké uličce. Byla rozlomená na půl mezi sedátkem a řídítky s tím, že k řídítkům bylo připojeno jedno kolečko. A s tím jedním kolečkem jsem se byl schopen bavit celý den. Běžel jsem s ním až na konec cesty, kterou jsem znal.
"Yo-Hwan, Yo-Hwan!"
Po setmění mě má maminka vždycky po sousedství hledala, protože když jsem se do něčeho zabral, tak jsem ztratil pojem o čase. Toho dne mě ale nemohla najít. A po té, co několikrát obešla naše sousedství, volajíc mé jméno, vydala se s pláčem na policejní stanici. A k jejímu překvapení tam našla mě, jak jím chleba, který mi dal policejní důstojník, a držím se svého kolečka.
Proč jsem si to rozbité kolečko nechal, nebo jak jsem skončil na policejní stanici, si už nevzpomenu. Jediné co si pamatuji je, že jsem od mala chtěl dělat jen to, co se mi líbilo, nebo jsem chtěl, a to za každou cenu. Byl jsem velice tvrdohlavé dítě.
Když se mě lidi zeptají, "Kolik máš sourozenců?", tak se na chvíli zamyslím. Je to proto, že když řeknu, "tři sestry", tak reakce je většinou, "vsadím se, že si byl rozmazlovaný". Jací rodiče by ale vychovávali své dítě bezmyšlenkovitě? Stejně tak jako není pokousaného prstu, který nebolí, tak všichni jsme vyrostli zahrnuti láskou našich rodičů. Mé nejmladší sestře bylo sedm, když jsem se narodil, což znamená, že věkový rozdíl byl příliš velký na to, abychom si hráli společně. Když tak o tom přemýšlím, tak mám za to, že mi mé sestry trochu záviděly. Byly příliš staré na to, aby mě považovaly za neodolatelně rozkošného a na druhou stranu příliš mladé na to, se o mě starat. A určitě byly taky trochu vůči mně škodolibé, protože veškerá pozornost našich rodičů a známých byla upřena na mě.
Další reakce, kterou vídávám na odpověď "Mám tři sestry" je, že jsem musel vyrůst dost zženštilý. Lidi si myslí, že jsem byl příliš ovlivněn vkusem mých sester. A neříkají to jenom vzhledem k všeobecným názorům, jak by měli být kluci a holky vychováváni, ale protože si myslí, že jsem si zvykl na ženský vzhled, aniž bych si toho všiml, když jsem nosil růžová trička a květinové košile, které jsem po sestrách zdědil. Skutečnost je taková, že už od počátku jsem se neúčastnil jejich čajových dýchánků, anebo hrám s panenkami. A vzhledem k věkovému rozdílu jsem nikdy nezdědil jejich oblečení. Navíc naše domácnost byla vždy hlučná a sestry mě nikdy nezapojily do jejich klevet. Já jsem byl naopak vždy ten tichý typ. A ač jsem byl nejmladší, tak mě sestry nikdy neposílaly na pochůzky. V tomto případě to bylo, jako bych já a mé sestry žili v odlišných světech.
Přesto všechno pro mě byly mé sestry nezbytné a vzácné. Protože oba mí rodiče byli neustálé zaneprázdnění prací, tak jsme společně strávili velice málo času. A jak jsem rostl, tak se mé sestry staly zodpovědné za mou výchovu. Možná že mi chvíli záviděly a žárlily na mě, ale byly to ony, které si se mnou sedly, po tom co jsem celý den pobíhal venku, a učily se se mnou číst a psát. Byly pro mě někdy jako kamarádky, někdy jako matky a někdy učitelky. Byl jsem jako malý princ s třemi sestrami.
Herny a fotbal
Když jsem byl malý, tak jsem měl spoustu času pro sebe. Bylo to proto, že mí rodiče pracovali a sestry žily svůj školní život. A kvůli tomu pro mě byli mí přátelé velice důležití. Mé sestry by se mnou nikdy nehrály kuličky, nebo slap-match (korejská hra se skládaným papírem), a tak jsem o to víc potřeboval přátele. Ať jsme dělali cokoliv, od bezcílného běhání, nebo roztáčeli káču, tak jsem byl šťastný, že jsme mohli trávit čas spolu. A samozřejmě nemůžu vynechat vzpomínky na herny.
Herny pro mě byly vzrušujícím novým světem. Seděli jsme v tmavých rozích a hráli tak dlouho, dokud nám nedošly všechny drobné. A když došly, tak jsem sledoval, jak mí kamarádi zkušeně hrají a já hrál v hlavě s nimi. Byl jsem spokojený jen tak tam sedět hodinu dvě a nezvedl jsem se dřív, dokud mě majitel nevyhodil, anebo mě mí rodiče nepřišli hledat.
Nevzpomínám si, jestli jsem byl jako dítě soutěživý, ale jsem si jistý, že jsem v ničem za mými přáteli nezaostával. Obzvlášť v době, kdy jsme byli schopni zápolit v herně s vyzyvateli našeho města.
Jednoho odpoledne, když už se slunce pomalu zapadalo, jsem byl pohlcen bojovou hrou. Pěst! Letící kop! Kop z otáčky! Hledat protivníkovu slabinu. Zapojil jsem všechny mé skvělé techniky a užil si boj až do konce. A ačkoliv se hra ovládala jen prsty, zapojil jsem do boje celé mé tělo. A pak jsem uslyšel zvuk otevírajících se dveří. Okamžitě jsem z toho měl špatný pocit. Slyšel jsem přibližující se kroky. Dokonce uprostřed tak hlučné herny jsem je byl schopen rozlišit. Mé oči a ruce byly plně zaneprázdněny hrou, ale mé uši se při zaslechnutí toho zvuku vztyčily. Pak najednou zvuk zmizel.
"Plésk" Bodla mě rána do zad. "Yo-Hwan!" Zlobila se na mě matka. V takovéto situaci člověk nesmí zaváhat vzdát hru. A tak jsem běžel. Utíkal jsem domů před tím, než má matka dorazí. Věděl jsem, že pokud uteču z onoho kritického okamžiku, tak se její srdce, za dobu než dorazí domů, obměkčí a můj trest nebude tak přísný. Můj otec však byl jiný. V případě, že dorazil do herny on, tak nebylo útěku a rákoska mě neminula. Dohlédl pak na to, abych se učil, a ne abych hrál hry v herně.
Ale tohle bylo vždy jen dočasné. Už další den jsem byl zpátky v herně, i přes zákaz otce. Po tom co mě vždy otec potrestal, tak si vzdychal, co ze mě bude. Zajímalo by mě, jak se cítil, když jsem mu řekl, že budu pokračovat v hraní i po mé dvacítce. Jsem si jistý, že musel být zklamán a byl plný starostí. To je možná i důvod, proč jsem se jako progamer tolik snažil. Chtěl jsem se stát lepším synem, takovým, na kterého by mohl být můj otec pyšný.
Stal jsem se progamerem díky zkušenostem, které jsem získal v hernách? Možná, ale mnohdy si myslím, že to bylo díky fotbalu. Ale jaké spojení mají hry a fotbal? Fotbal vyžaduje fyzičku a výdrž. V té době jsem vydržel běhat po hřišti celý den, bez toho abych se vyčerpal. Fotbal je taky agresivní, kontaktní sport, který mnoho lidí nemusí mít rádo, pokud nejsou dostatečně soutěživí.
Pravděpodobně jsem se s náklonností k sportům narodil. A zároveň jsem měl štěstí narodit se do éry e-sportu.
Na základní škole byla spousta fotbalových klubů, ale nikdy jsem ani nepomyslel na to, hrát fotbal profesionálně. Myslím, že to bylo kvůli vlivu rodičů. Pro ně bylo hlavní studium. Když se mí rodiče dozvěděli o mé zálibě ve fotbale, začali se strachovat, že budu chtít hrát profesionálně. Přišlo mi, že měli strach z toho, abych se nezranil, anebo si kariérou fotbalisty nezničil zdraví, a tak byli nakonec jednoznačně proti.
No a co, že nemůžu být profesionál! Svůj volný čas jsem trávil hrou s přáteli a ve škole jsem se účastnil turnajů proti ostatním třídám. Nijak zvlášť se nám nedařilo, ale já hrál prostě jen pro radost ze hry a nezabýval jsem se prohrami, nebo výhrami.
Ale i tak jsou hry, které musíte vyhrát. Obzvláště tu proti favoritům, když vás všichni už předem odepíší. Zápas je však rozhodnut jen pískotem píšťalky rozhodčího, a dokud neskórují, tak nevyhrají.
Já jsem byl brankář. A v pouličních zápasech, které se svou obtížností tomuto blížily, byla brankářova role velice důležitá. Zastavil jsem každý míč, který na mě letěl. Ať už to je studium, fotbal, nebo hry, tak nejdůležitější je neoblomnost ve snaze vyhrát, a to jak hodně se snažíte a soustředíte. A já se snažil. Jako brankař, to bylo jednoduché, mým úkolem je nenechat žádný míč pustit skrze mě. Výsledek byl 1:0. Vyhráli jsme a společně s přáteli jsme se ze srdce radovali.
Po hře ke mně přistoupil učitel protivníkova týmu a řekl: "Má třída prohrála kvůli tobě, protože si nepustil jedinou branku. Když už nic, aspoň dostaneš poklepání na hlavu." Učitel poraženého týmu mě proklínal, zatímco mi klouby klepal na hlavu. Když nad tím tak přemýšlím, tak se zdá, že jsem se opravdu hodně snažil chytit každý míč. Ale netuším, odkud ta síla přišla.
Fotbal mě však nenaučil jen soutěživosti. Fotbal má svá pravidla a hráči se podle nich chovají. Ale chování jednotlivých hráčů je různé. Jsou tací, kteří ztuhnou strachy, když se je snaží protihráč zastavit, a tací, kteří se schoulí na zemi, když jsou zasaženi jiným hráčem. Takoví hráči nikdy nepocítí chuť vítězství.
Když se se mnou srazí větší hráč, je to těžké a můžu skončit na zemi, ale pokud získám míč, tak se musím snažit skórovat. Za žádných okolností nesmím o míč přijít. A když už mi ho seberou, tak má povaha mi musí velet, běžet a ukrást jej zpět. To je to, co mě fotbal naučil. Stejně jako sprintuju k brance, tak musím sprintovat svou cestou. A stejně jako vyhrát zápas, tak musím běžet vpřed a vyhrát svůj život.
Copak chceš opakovat zkoušky?
Škola po mě vyžadovala jediné, a to studovat. To samé platilo pro mé rodiče, kteří považovali studium za jedinou zkratku k úspěchu v životě. Ale já neposlouchal mé učitele, ani rodiče. Já se ani nepokoušel je poslouchat. Nechápal jsem, k čemu mi to studování bude a nikdo mi to ani nevysvětlil.
Nezáleželo na tom, jak moc mí rodiče opakovali slovo "studuj, studuj", pořád jsem nemohl najít důvod k tomu, proč vůbec studovat. A tak můj školní život byl čistě hrou výdrže. Svůj školní den jsem trávil usínáním, čáráním na papír, nebo tupým koukáním z okna. Jediným důvodem pro to vůbec ve škole být, byli mí přátelé, s kterými jsem hrál fotbal. Po škole jsem byl neustále na hřišti a hrál fotbal. Myslel jsem si, že mi bude šestnáct pořád. V tomto věku jsem neměl nejmenší ponětí o tom, co chci v životě dělat.
Blížící se datum přijímacích zkoušek na stření školu mě, po roce stráveném pouze hraním fotbalu, zaskočilo nepřipraveného. S tím taky začaly pohovory s učiteli ohledně výběru školy. V momentě kdy můj učitel vytáhl můj posudek, má matka zalapala po dechu. Přál jsem si schovat se do nějaké díry v zemi. Učitel pak započal rozhovor.
"S těmito výsledku bude velice těžké dostat se na akademickou stření školu, bude nejlepší, když jej pošlete na učiliště." "Cože? Toto je můj jediný syn, jak bych ho tam mohla poslat?"
"Pokud jej přihlásíte na akademickou školu, tak riskujete reálné odmítnutí. To by znamenalo opakovat vstupní zkoušky znovu příští rok. Přijde mi lepší jej prostě poslat na učiliště."
"Ne. Prosím napište, za každou cenu, přihlášku na akademickou školu. Yo-Hwan bude určitě přijat."
Nebyl jsem schopen zvednout svou hlavu. Vůbec jsem netušil, že mé výsledky byly tak špatné, aby zkomplikovaly mé přijetí na akademickou školu. Ale v momentě kdy můj učitel promluvil o učilišti, tak jsem se zcela probudil. Pokud bych nebyl přijat na akademickou školu, tak by to znamenalo ochutnat poprvé v životě věc známou jako porážka, či selhání. Začal jsem se strachovat, ne proto, že bych nechtěl studovat na učilišti, ale protože mi bylo líto, že jsem došel do bodu, kdy jsem téměř nemohl vstoupit na školu, kterou si mí rodiče přáli. Poprvé jsem bolestně pocítil, jaké to je zklamat své rodiče. Má pýcha byla taky raněna, protože jsem si nemohl zvolit, že chci na učiliště, ale naopak to byla jediná možnost, která mi, díky mým výsledkům, zbyla. Nemohl jsem nadále zůstat takovým zklamáním.
Po těchto rozhovorech jsem měl asi 40 dní na to, připravit se na vstupní zkoušky. Během této doby jsem dal stranou jak fotbal, tak hernu a opravdu se jen učil, sedíc u mého stolu. Když si na to teď vzpomenu, tak mí rodiče museli být docela překvapeni a museli se divit, co se stalo s tím rošťákem, který žil se zdí mezi ním a studiem.
Ovšem i tak měli mí rodiče o mé přijetí obavu. Ale nakonec se strachovat nemuseli, protože jsem byl přijat na střední školu Sungbo. Absolventi této školy měli navíc větší úspěšnost při přijímání na vysokou školu, a tak byla má matka velice potěšena. Považovala to za první krok ke vstupu na prvotřídní univerzitu. Já se však po začátku školy opět vrátil k fotbalu, místo ke knihám.
V momentech mého studia jsem si zoufal nad tím, jak dlouho musím ještě bez reptání studovat. I s mou vlastností, dokončit vše v čem jsem našel zálibu, jsem nebyl schopen studovat důsledně ani šest měsíců v kuse. Bylo to proto, že jsem neměl žádný cíl. Místo toho abych řešil to, co budu studovat na výšce, tak jsem měl v podvědomí jen to, že bych asi měl na výšku jít, protože všichni ostatní tam jdou. A kdybych si měl vybrat, měl bych studovat biologii, protože jsem rád studoval živé věci? Asi by bylo správné říci, že místo toho, abych se zabíral budoucností, raději jsem žil čistě den za dnem. A protože jsem nemohl neuposlechnout své rodiče v otázce vysoké školy, což by, zdá se, znamenalo jinak konec světa, tak jsem chodil do školy, protože to bylo nezpochybnitelné a zábavu jsem našel opět v hraní fotbalu s přáteli.
"Tati, kdo jsem?"
Mnoho let zpět existovala reklama s touto frází. Otcův výraz v této otázce, která se zaobírala identitou jedince, byl překvapivě přímý.
"Já to taky nevím". A netušíc proč, musel jsem přetrpět matematiku a hodiny angličtiny. Mé roky na střední byly jako temný tunel. Byly časy, kdy jsem bloudil temnotou a nemohl najít východ. I když jsem míval zaracha kvůli mým výsledkům a pobytům v hernách, tak se jednalo vždy jen o dočasné záležitosti. Nedařilo se mi najít mou cestu a nesdílel jsem s rodiči jejich naděje a očekávání. Protože jsem neměl jinou možnost, než jít na vysokou školu, byla má školní léta opravdu temným tunelem. "Co je na konci tunelu? A když se mi skrz něj podaří dostat, opravdu mi bude patřit svět?" Z této stránky jsem strávil má školní léta zbědovaně.
Byly časy, kdy jsem sám sebe nemiloval a uzavřel jsem se v mém vlastním tunelu, kde jsem přežíval den za dnem. Ale i v tom prokletém tunelu jsem stále něco hledal. Cítil jsem totiž, jakoby poklad mého života byl někde ukryt. A tak jsem se toulal, protože ho nebylo lehké najít. Tehdy jsem nechápal význam rčení: "Jediným způsobem, jak najít poklad života, je potopit se do propasti," a že tam, kde padneme, je místo, kde je náš poklad ukryt. Že jen uvnitř jeskyně, které se tak děsíme, nalezneme to, po čem toužíme. A bylo to tak, že jednoho dne jsem i já konečně našel ten svůj poklad.
• konec první části.
Poznámka překladatele: Chtěl bych upozornit, že v žádném případě nejsem profesionální překladatel, spisovatel ani gramatik. Taky je třeba mít na paměti, že se jedná o překlad anglického překladu původního korejského textu, a tak může být spousta věcí zkreslených, nebo vyznít ne zcela přesně tak, jak bylo autorovým cílem. Mým cílem však je tímto poskytnout náhled do života osobnosti, která se zasadila o rozvoj eSportu všem, kdo neovládají angličtinu, nebo korejštinu. Dále to dnes, v roce 2016, taky nabízí takové malé okno do doby, kdy eSport teprve začínal zapouštět kořeny. A proto doufám, že už se těšíte na další díl.
Dragnor
(Zkus být) Takový blázen jako já – Díl první
Autor | Lim Yo-Hwan
(2004)
Úvod
Lim Yo-Hwan je profesionální hráč, honosící se oslnivými tituly jako "Terranský císař", či "Terranská naděje". V jedenácté třídě, na návštěvě u svého kamaráda, se náhodou dostal do kontaktu se hrou StarCraft, a této hře nyní věnuje většinu svého času.
Zvolil si Terrany, rasu všemi považovanou za druhořadou, a použil přehlíženou jednotku Dropship k tomu, aby přinesl divákům radost ze sledování této počítačové hry. Neúprosně věnuje každý moment svému tréninku a s 500 000 členy online Daum fan cafe si zajistil postavení hvězdy.
Svůj debut jako pro-gamer si odbyl v roce 1999 s týmem IS, kdy vyhrál SBS Multi-Game Championship. Veřejnost tak nyní věděla, kdo je to SlayerS_'BoxeR'. Po té, co předvedl doma svou brilantní hru, která jej pozvedla z Terranské naděje na Císaře, si taky zajistil první místo na World Cyber Games 2001 a upevnil status Korejských pro-gamerů jako takových. Svým přechodem pod sponzorská křídla Orionu v roce 2002 stanovil nový rekord, jako první hráč s platem 100 milionů wonů (cca 2 miliony Kč) a nyní v říjnu roku 2004, ve věku 25-ti let, je kapitánem týmu SK Telecom T1 s ročním platem přesahujícím 200 milionů wonů (> 4 miliony Kč).
Progamer Lim Yo-Hwan, Ikona E-Sprotu
Skloubení E-sport organizací s velkými společnostmi, stovky tisíc diváků, a pokrok v oblasti zaštítění E-sportu vládou je fenomén, který poukazuje na kvetoucí vizi E-sportu. Hlavní roli v této renesanci sehrála hra se jménem StarCraft. Od jejího uvedení na trh v roce 1998 si udržela své místo na trůnu po celých 6 let mezi nespočtem dalších PC, online a arkádových her. Za pomoci rostoucího počtu PC café, 6-ti milionů prodaných kopií hry jen v Koreji, a s 10-ti miliony uživateli, se tato hra stala celonárodní zálibou.
E-Sport, representovaný StarCraftem, neustále roste a podařilo se mu vytvořit na 200 000 pracovních míst s ním spojených, osvěžujíc celá průmyslová odvětví. Navíc má přesahující efekt sociálně, ekonomicky i kulturně, a to tak, že role profesionálního hráče je nejtoužebnějším zaměstnáním mezi mládeží. No a člověkem, který se zasloužil o prohloubení takovéto lásky, je právě progamer Lim Yo-Hwan.
Lim Yo-Hwan, díky své mentalitě profesionála, vštěpil svou ryzí hrou do mysli veřejnosti to, že progameři nejsou jen herní závisláci bez rozumu, ale jsou to tvrdě pracující profesionálové.
Nelítostné úsilí, kterého Lim Yo-Hwan podstoupil, a které je zachyceno v této knize, živě vykresluje evoluci E-Sportu v Koreji. Ale co víc, myslím si, že tato kniha může sloužit jako kompas pro mládež a reálný pohled na věc, který jim osvětlí, co vše je třeba mít na paměti, pokud chtějí zrealizovat svůj sen, stát se progamerem.
Jako kolega v E-sportu bych chtěl pogratulovat k vydání této knihy a doufám, že skrze ni mnoho lidí získá správné povědomí o E-Sportu a profesionálních hráčích.
- Prezident Korejské E-Sport Associace (KeSpA) Kim Yungman (2004)
Naděje na cestě neprošlapané
Vydal jsem se cestou neprošlapanou,
a to změnilo vše.
- z Frostovy "The Road Not Taken"
Pokaždé, když si přečtu Frostovu báseň "The Road Not Taken", tak cítím záchvěv ve svém srdci. Šest let po mém přerodu z flákače v Internetových kavárnách do progamera se stále častěji a častěji ohlížím za tím, kde jsem byl a kde jsem nyní. Ohlížím se za cestou, kterou jsem se vydal a tiše zkoumám své stopy. Protože stejně tak jako jsou zde stopy, které vedou přímočaře, tak je tady i spousta dalších, přerušených. A díky nim přemýšlím spokojeně, "Šel jsem množstvím těžkých stezek". Zároveň se ale necítím sobecky, když si myslím, že mé stopy můžou posloužit někomu jakou světélka ve tmě.
Tato nesobeckost a uspokojení mi pomohlo dospět jako progamer. Když jsem začínal hrát, tak jsem hrál jen pro sebe. Stejně jako sprinter na 100 metrové trati, který hledí jen před sebe, i mým jediným cílem bylo stát se vítězem. Nebyl jsem schopen slyšet hlasy mých fanoušků, mých neoblomných podporovatelů. Pak, jednoho dne, jsem si to ale uvědomil. To uspokojení, kterým jsem se tak pyšnil, zde bylo zasazeno právě lidmi, kteří mě povzbuzovali v tom, že jsem se vydal právě touto trnitou cestou. A že ti lidé, kteří mě neopustili, ani když jsem prohrával, byli mými průvodci, povzbuzujíc mě v tom nevzdat se a jít dál cestou progamera. Nyní nehraji jen pro sebe, ale hlavně pro všechny, kteří rádi sledují mé hry a užívají si je. Možná proto se nyní snažím mnohem více než tehdy, když jsem hrál jen za sebe.
Skrze tuto knihu bych chtěl sdělit, jak se někdo bezcenný jako já, byl schopen postavit světu a odhalit mé vlastní sny a naděje, kterých jsem se nevzdal ani v momentech, kdy mě všichni ignorovali. Chci se podělit o své krvavé slzy s těmi, kdo pláčou, protože cesta, kterou zvolili, byla příliš obtížná, anebo s těmi, kteří se vzdali svých snů, výměnou za cestu snazší.
Chci poděkovat mému manažerovi Joo Hoon, trenéru Sung Sanghoon, spisovateli Seo Yoonhee, předsedovi Sim Hyun, vedoucímu BookCare Seao Mincheol, BookRoad PD Choi Boyoon a ostatním za pomoc při psaní této knihy.
Na prahu podzimu 2004,
— Lim Yo-Hwan
Kapitola první: Dítě hrami poblázněné
Zlatíčko a neřád, toť mé dvě přezdívky z dětství. Když mé světlé oči a plné rty sehraně vytvořily úsměv za milion dolarů, tak sousedi nebyli schopni snést tento nával roztomilosti.
Kdybych tak jen zůstal zlatíčkem.
Můžu se jen dohadovat jak moc naštvaní mí rodiče byli, když jsem místo studia bláznil kolem her.
Přesto, zhypnotizován hrami, nevyměnil bych je za nic na světě a věnoval jsem jim všechny mé náctileté roky.
Zrození Císaře
Už čtyři dny jsem nespal. Nemohl jsem v klidu zalehnout. Naštěstí je má mysl čistá jako podzimní nebe. Nepřítel, který mě nejpravděpodobněji porazí, však není hráč sedící naproti mě. Jsem to já sám. Pokud porazím sám sebe a dám tomu vše, pak tuto hru neprohraji. Má lenost je mým nejobávanějším protivníkem a porážka znamená jen její přijetí. Bez ohledu na to, zda byl den, nebo noc, trénoval jsem na dnešní hru. Tlačil jsem vpřed, dokud se mí tréninkoví partneři nezhroutili a neprosili, abychom přestali hrát. Protože jen ten, kdo po hře zůstane stát jako poslední, má právo na přípitek vítěze.
Sedím v hráčském křesle. Světla mě svou září oslepují a kamery jsou zaostřeny na mě. Slyším křik. Je to povzbuzování nespočtu fanoušků, kteří mě obklopují, a ještě mnohem více z nich mě nyní sleduje v televizi. Nemůžou se dočkat toho, jakou hru dnes předvedu. Proč zde sedím? Na to je jen jedna odpověď - pro vítězství.
Vkládám svou přezdívku SLayerS_`BoxeR` a očekávám příchod mého protivníka. Světla a kamery mizí a dokonce pokřik fanoušků je nyní neslyšitelný. Okamžitě jsem sám v naprostém tichu. Opona se však brzo zvedne. Já jsem hlavní hrdina, já jsem vítěz, a pódium pro hru, kterou jenom já mohu dokončit, se otevírá.
Chvilkově pohaslý monitor brzy odhalí mou pozici. Hra začala. Můj tep začíná stoupat a mé ruce, mé oči, celé mé tělo se pohybuje směrem k jedné jediné věci. Musím zaútočit před tím, než můj protivník odhalí mé karty. Ještě kousek, ještě kousek. Ve stejnou chvíli se však uklidním. Už jednou jsem ve vteřině přišel o vše, pro co jsem tak dlouho trénoval, a to jen díky mým ambicím ukořistit vítězství hned. Nemůžu si dovolit další stejně bolestnou vzpomínku. Chvíle vítězství ke mně přichází. 10 sekund, 9 sekund, 2 sekundy, 1 sekunda. Konečně, dropship vstupuje na scénu.
Vyzvedávám mariňáky, kteří již stojí připraveni, a letím do oblasti, která je pro mého protivníka zcela neočekávaná. Samozřejmě, že tato cesta byla objevená díky mému tréninku. Vede skrz oblasti, které protivník nikdy nehlídá a končí na místě s nejslabší obranou. Dropship letí. V přípravě na možný protiútok neustále kontroluji svou základnu. Stavím obrannou linii, kterou bude těžké překonat. Nyní zbývá jen to, aby se jednotky bezpečně vysadily z dropshipy.
Dropshipa se vynořuje mezi předem objevenými budovami. I kdyby to nepřítel předpovídal, tak mě nemůže zastavit. Toto je má strategie, použít nepřátelské budovy jako štít a zničit rychle jak jednotky, tak budovy ještě před tím, než dorazí posily. Druhou polovinu svých jednotek mám v základně pro případ, že je můj výsadek nakonec eliminován. Nyní musím ubránit svou základnu stejně dobře, jako jsem provedl svůj útok.
Všechno na tom závisí. Pokud mi protivník způsobí stejné škody jako já jemu, tak potom má strategie selhala. Ve stejném okamžiku, kdy probíhá můj útok, mé oči neustále kontrolují základnu. Nakonec jsem schopen, od okamžiku kdy má dropship opustila základnu, postavit novou skupinu jednotek.
Toto je nejkritičtější chvíle. Nyní musím nepříteli ukrást i čas, který by měl na rozdýchání. Pokud bych jej nechal být, tak by se z útoku brzo vzpamatoval. Nepřítel by pak hodoval na mé pošetilé myšlence, že jsem už vyhrál. Musím ho zcela zadusit, za žádných okolností nesmím zaváhat. Zaváhat nad mou cestou, kterou kráčím, volbách, které činím, nad budoucností. V momentě kdy zaváhám, tak mě můj nepřítel prohlédne a najde mou slabinu. Dokud můj nepřítel nepřijme prohru, tak bohyně vítězství Nike nepozvedne mou ruku. A proto nemůžu přestat.
Svého protivníka musím svým posledním útokem, ostrým jako meč a rychlým jako blesk, zcela ovládnout. Přesné načasování! Chvíle, kterou nesmím minout, a mé jednotky zadupávají do země nepřátelskou základnu. Zapaluji vše, tak aby obnova nebyla možná, a tlačím nepřítele k tomu, aby přiznal prohru. Protivník se však nevzdává ani poslední nitky naděje. Chladně musím rozdrtit i toto stéblo. Po tom, co byla všechna vlákna zpřetrhána, se můj oponent vzdává a píše GG. Konečně, bohyně Nike mi nesměle dává polibek. Pomalu odtrhávám oči od monitoru a sleduju své fanoušky. Sundávám sluchátka a poslouchám jejich křik.
Dnes zde sedím. Zítra tady budu sedět zase. A budu na tomto jevišti stát do té doby, dokud sám sobě nevyhlásím GG.
Malý princ s třemi sestrami
Jednoho dne, to mě byli asi čtyři, bylo mé srdíčko ukradeno kolečkem rozbité trojkolky, kterou jsem našel opuštěnou v úzké uličce. Byla rozlomená na půl mezi sedátkem a řídítky s tím, že k řídítkům bylo připojeno jedno kolečko. A s tím jedním kolečkem jsem se byl schopen bavit celý den. Běžel jsem s ním až na konec cesty, kterou jsem znal.
"Yo-Hwan, Yo-Hwan!"
Po setmění mě má maminka vždycky po sousedství hledala, protože když jsem se do něčeho zabral, tak jsem ztratil pojem o čase. Toho dne mě ale nemohla najít. A po té, co několikrát obešla naše sousedství, volajíc mé jméno, vydala se s pláčem na policejní stanici. A k jejímu překvapení tam našla mě, jak jím chleba, který mi dal policejní důstojník, a držím se svého kolečka.
Proč jsem si to rozbité kolečko nechal, nebo jak jsem skončil na policejní stanici, si už nevzpomenu. Jediné co si pamatuji je, že jsem od mala chtěl dělat jen to, co se mi líbilo, nebo jsem chtěl, a to za každou cenu. Byl jsem velice tvrdohlavé dítě.
Když se mě lidi zeptají, "Kolik máš sourozenců?", tak se na chvíli zamyslím. Je to proto, že když řeknu, "tři sestry", tak reakce je většinou, "vsadím se, že si byl rozmazlovaný". Jací rodiče by ale vychovávali své dítě bezmyšlenkovitě? Stejně tak jako není pokousaného prstu, který nebolí, tak všichni jsme vyrostli zahrnuti láskou našich rodičů. Mé nejmladší sestře bylo sedm, když jsem se narodil, což znamená, že věkový rozdíl byl příliš velký na to, abychom si hráli společně. Když tak o tom přemýšlím, tak mám za to, že mi mé sestry trochu záviděly. Byly příliš staré na to, aby mě považovaly za neodolatelně rozkošného a na druhou stranu příliš mladé na to, se o mě starat. A určitě byly taky trochu vůči mně škodolibé, protože veškerá pozornost našich rodičů a známých byla upřena na mě.
Další reakce, kterou vídávám na odpověď "Mám tři sestry" je, že jsem musel vyrůst dost zženštilý. Lidi si myslí, že jsem byl příliš ovlivněn vkusem mých sester. A neříkají to jenom vzhledem k všeobecným názorům, jak by měli být kluci a holky vychováváni, ale protože si myslí, že jsem si zvykl na ženský vzhled, aniž bych si toho všiml, když jsem nosil růžová trička a květinové košile, které jsem po sestrách zdědil. Skutečnost je taková, že už od počátku jsem se neúčastnil jejich čajových dýchánků, anebo hrám s panenkami. A vzhledem k věkovému rozdílu jsem nikdy nezdědil jejich oblečení. Navíc naše domácnost byla vždy hlučná a sestry mě nikdy nezapojily do jejich klevet. Já jsem byl naopak vždy ten tichý typ. A ač jsem byl nejmladší, tak mě sestry nikdy neposílaly na pochůzky. V tomto případě to bylo, jako bych já a mé sestry žili v odlišných světech.
Přesto všechno pro mě byly mé sestry nezbytné a vzácné. Protože oba mí rodiče byli neustálé zaneprázdnění prací, tak jsme společně strávili velice málo času. A jak jsem rostl, tak se mé sestry staly zodpovědné za mou výchovu. Možná že mi chvíli záviděly a žárlily na mě, ale byly to ony, které si se mnou sedly, po tom co jsem celý den pobíhal venku, a učily se se mnou číst a psát. Byly pro mě někdy jako kamarádky, někdy jako matky a někdy učitelky. Byl jsem jako malý princ s třemi sestrami.
Herny a fotbal
Když jsem byl malý, tak jsem měl spoustu času pro sebe. Bylo to proto, že mí rodiče pracovali a sestry žily svůj školní život. A kvůli tomu pro mě byli mí přátelé velice důležití. Mé sestry by se mnou nikdy nehrály kuličky, nebo slap-match (korejská hra se skládaným papírem), a tak jsem o to víc potřeboval přátele. Ať jsme dělali cokoliv, od bezcílného běhání, nebo roztáčeli káču, tak jsem byl šťastný, že jsme mohli trávit čas spolu. A samozřejmě nemůžu vynechat vzpomínky na herny.
Herny pro mě byly vzrušujícím novým světem. Seděli jsme v tmavých rozích a hráli tak dlouho, dokud nám nedošly všechny drobné. A když došly, tak jsem sledoval, jak mí kamarádi zkušeně hrají a já hrál v hlavě s nimi. Byl jsem spokojený jen tak tam sedět hodinu dvě a nezvedl jsem se dřív, dokud mě majitel nevyhodil, anebo mě mí rodiče nepřišli hledat.
Nevzpomínám si, jestli jsem byl jako dítě soutěživý, ale jsem si jistý, že jsem v ničem za mými přáteli nezaostával. Obzvlášť v době, kdy jsme byli schopni zápolit v herně s vyzyvateli našeho města.
Jednoho odpoledne, když už se slunce pomalu zapadalo, jsem byl pohlcen bojovou hrou. Pěst! Letící kop! Kop z otáčky! Hledat protivníkovu slabinu. Zapojil jsem všechny mé skvělé techniky a užil si boj až do konce. A ačkoliv se hra ovládala jen prsty, zapojil jsem do boje celé mé tělo. A pak jsem uslyšel zvuk otevírajících se dveří. Okamžitě jsem z toho měl špatný pocit. Slyšel jsem přibližující se kroky. Dokonce uprostřed tak hlučné herny jsem je byl schopen rozlišit. Mé oči a ruce byly plně zaneprázdněny hrou, ale mé uši se při zaslechnutí toho zvuku vztyčily. Pak najednou zvuk zmizel.
"Plésk" Bodla mě rána do zad. "Yo-Hwan!" Zlobila se na mě matka. V takovéto situaci člověk nesmí zaváhat vzdát hru. A tak jsem běžel. Utíkal jsem domů před tím, než má matka dorazí. Věděl jsem, že pokud uteču z onoho kritického okamžiku, tak se její srdce, za dobu než dorazí domů, obměkčí a můj trest nebude tak přísný. Můj otec však byl jiný. V případě, že dorazil do herny on, tak nebylo útěku a rákoska mě neminula. Dohlédl pak na to, abych se učil, a ne abych hrál hry v herně.
Ale tohle bylo vždy jen dočasné. Už další den jsem byl zpátky v herně, i přes zákaz otce. Po tom co mě vždy otec potrestal, tak si vzdychal, co ze mě bude. Zajímalo by mě, jak se cítil, když jsem mu řekl, že budu pokračovat v hraní i po mé dvacítce. Jsem si jistý, že musel být zklamán a byl plný starostí. To je možná i důvod, proč jsem se jako progamer tolik snažil. Chtěl jsem se stát lepším synem, takovým, na kterého by mohl být můj otec pyšný.
Stal jsem se progamerem díky zkušenostem, které jsem získal v hernách? Možná, ale mnohdy si myslím, že to bylo díky fotbalu. Ale jaké spojení mají hry a fotbal? Fotbal vyžaduje fyzičku a výdrž. V té době jsem vydržel běhat po hřišti celý den, bez toho abych se vyčerpal. Fotbal je taky agresivní, kontaktní sport, který mnoho lidí nemusí mít rádo, pokud nejsou dostatečně soutěživí.
Pravděpodobně jsem se s náklonností k sportům narodil. A zároveň jsem měl štěstí narodit se do éry e-sportu.
Na základní škole byla spousta fotbalových klubů, ale nikdy jsem ani nepomyslel na to, hrát fotbal profesionálně. Myslím, že to bylo kvůli vlivu rodičů. Pro ně bylo hlavní studium. Když se mí rodiče dozvěděli o mé zálibě ve fotbale, začali se strachovat, že budu chtít hrát profesionálně. Přišlo mi, že měli strach z toho, abych se nezranil, anebo si kariérou fotbalisty nezničil zdraví, a tak byli nakonec jednoznačně proti.
No a co, že nemůžu být profesionál! Svůj volný čas jsem trávil hrou s přáteli a ve škole jsem se účastnil turnajů proti ostatním třídám. Nijak zvlášť se nám nedařilo, ale já hrál prostě jen pro radost ze hry a nezabýval jsem se prohrami, nebo výhrami.
Ale i tak jsou hry, které musíte vyhrát. Obzvláště tu proti favoritům, když vás všichni už předem odepíší. Zápas je však rozhodnut jen pískotem píšťalky rozhodčího, a dokud neskórují, tak nevyhrají.
Já jsem byl brankář. A v pouličních zápasech, které se svou obtížností tomuto blížily, byla brankářova role velice důležitá. Zastavil jsem každý míč, který na mě letěl. Ať už to je studium, fotbal, nebo hry, tak nejdůležitější je neoblomnost ve snaze vyhrát, a to jak hodně se snažíte a soustředíte. A já se snažil. Jako brankař, to bylo jednoduché, mým úkolem je nenechat žádný míč pustit skrze mě. Výsledek byl 1:0. Vyhráli jsme a společně s přáteli jsme se ze srdce radovali.
Po hře ke mně přistoupil učitel protivníkova týmu a řekl: "Má třída prohrála kvůli tobě, protože si nepustil jedinou branku. Když už nic, aspoň dostaneš poklepání na hlavu." Učitel poraženého týmu mě proklínal, zatímco mi klouby klepal na hlavu. Když nad tím tak přemýšlím, tak se zdá, že jsem se opravdu hodně snažil chytit každý míč. Ale netuším, odkud ta síla přišla.
Fotbal mě však nenaučil jen soutěživosti. Fotbal má svá pravidla a hráči se podle nich chovají. Ale chování jednotlivých hráčů je různé. Jsou tací, kteří ztuhnou strachy, když se je snaží protihráč zastavit, a tací, kteří se schoulí na zemi, když jsou zasaženi jiným hráčem. Takoví hráči nikdy nepocítí chuť vítězství.
Když se se mnou srazí větší hráč, je to těžké a můžu skončit na zemi, ale pokud získám míč, tak se musím snažit skórovat. Za žádných okolností nesmím o míč přijít. A když už mi ho seberou, tak má povaha mi musí velet, běžet a ukrást jej zpět. To je to, co mě fotbal naučil. Stejně jako sprintuju k brance, tak musím sprintovat svou cestou. A stejně jako vyhrát zápas, tak musím běžet vpřed a vyhrát svůj život.
Copak chceš opakovat zkoušky?
Škola po mě vyžadovala jediné, a to studovat. To samé platilo pro mé rodiče, kteří považovali studium za jedinou zkratku k úspěchu v životě. Ale já neposlouchal mé učitele, ani rodiče. Já se ani nepokoušel je poslouchat. Nechápal jsem, k čemu mi to studování bude a nikdo mi to ani nevysvětlil.
Nezáleželo na tom, jak moc mí rodiče opakovali slovo "studuj, studuj", pořád jsem nemohl najít důvod k tomu, proč vůbec studovat. A tak můj školní život byl čistě hrou výdrže. Svůj školní den jsem trávil usínáním, čáráním na papír, nebo tupým koukáním z okna. Jediným důvodem pro to vůbec ve škole být, byli mí přátelé, s kterými jsem hrál fotbal. Po škole jsem byl neustále na hřišti a hrál fotbal. Myslel jsem si, že mi bude šestnáct pořád. V tomto věku jsem neměl nejmenší ponětí o tom, co chci v životě dělat.
Blížící se datum přijímacích zkoušek na stření školu mě, po roce stráveném pouze hraním fotbalu, zaskočilo nepřipraveného. S tím taky začaly pohovory s učiteli ohledně výběru školy. V momentě kdy můj učitel vytáhl můj posudek, má matka zalapala po dechu. Přál jsem si schovat se do nějaké díry v zemi. Učitel pak započal rozhovor.
"S těmito výsledku bude velice těžké dostat se na akademickou stření školu, bude nejlepší, když jej pošlete na učiliště." "Cože? Toto je můj jediný syn, jak bych ho tam mohla poslat?"
"Pokud jej přihlásíte na akademickou školu, tak riskujete reálné odmítnutí. To by znamenalo opakovat vstupní zkoušky znovu příští rok. Přijde mi lepší jej prostě poslat na učiliště."
"Ne. Prosím napište, za každou cenu, přihlášku na akademickou školu. Yo-Hwan bude určitě přijat."
Nebyl jsem schopen zvednout svou hlavu. Vůbec jsem netušil, že mé výsledky byly tak špatné, aby zkomplikovaly mé přijetí na akademickou školu. Ale v momentě kdy můj učitel promluvil o učilišti, tak jsem se zcela probudil. Pokud bych nebyl přijat na akademickou školu, tak by to znamenalo ochutnat poprvé v životě věc známou jako porážka, či selhání. Začal jsem se strachovat, ne proto, že bych nechtěl studovat na učilišti, ale protože mi bylo líto, že jsem došel do bodu, kdy jsem téměř nemohl vstoupit na školu, kterou si mí rodiče přáli. Poprvé jsem bolestně pocítil, jaké to je zklamat své rodiče. Má pýcha byla taky raněna, protože jsem si nemohl zvolit, že chci na učiliště, ale naopak to byla jediná možnost, která mi, díky mým výsledkům, zbyla. Nemohl jsem nadále zůstat takovým zklamáním.
Po těchto rozhovorech jsem měl asi 40 dní na to, připravit se na vstupní zkoušky. Během této doby jsem dal stranou jak fotbal, tak hernu a opravdu se jen učil, sedíc u mého stolu. Když si na to teď vzpomenu, tak mí rodiče museli být docela překvapeni a museli se divit, co se stalo s tím rošťákem, který žil se zdí mezi ním a studiem.
Ovšem i tak měli mí rodiče o mé přijetí obavu. Ale nakonec se strachovat nemuseli, protože jsem byl přijat na střední školu Sungbo. Absolventi této školy měli navíc větší úspěšnost při přijímání na vysokou školu, a tak byla má matka velice potěšena. Považovala to za první krok ke vstupu na prvotřídní univerzitu. Já se však po začátku školy opět vrátil k fotbalu, místo ke knihám.
V momentech mého studia jsem si zoufal nad tím, jak dlouho musím ještě bez reptání studovat. I s mou vlastností, dokončit vše v čem jsem našel zálibu, jsem nebyl schopen studovat důsledně ani šest měsíců v kuse. Bylo to proto, že jsem neměl žádný cíl. Místo toho abych řešil to, co budu studovat na výšce, tak jsem měl v podvědomí jen to, že bych asi měl na výšku jít, protože všichni ostatní tam jdou. A kdybych si měl vybrat, měl bych studovat biologii, protože jsem rád studoval živé věci? Asi by bylo správné říci, že místo toho, abych se zabíral budoucností, raději jsem žil čistě den za dnem. A protože jsem nemohl neuposlechnout své rodiče v otázce vysoké školy, což by, zdá se, znamenalo jinak konec světa, tak jsem chodil do školy, protože to bylo nezpochybnitelné a zábavu jsem našel opět v hraní fotbalu s přáteli.
"Tati, kdo jsem?"
Mnoho let zpět existovala reklama s touto frází. Otcův výraz v této otázce, která se zaobírala identitou jedince, byl překvapivě přímý.
"Já to taky nevím". A netušíc proč, musel jsem přetrpět matematiku a hodiny angličtiny. Mé roky na střední byly jako temný tunel. Byly časy, kdy jsem bloudil temnotou a nemohl najít východ. I když jsem míval zaracha kvůli mým výsledkům a pobytům v hernách, tak se jednalo vždy jen o dočasné záležitosti. Nedařilo se mi najít mou cestu a nesdílel jsem s rodiči jejich naděje a očekávání. Protože jsem neměl jinou možnost, než jít na vysokou školu, byla má školní léta opravdu temným tunelem. "Co je na konci tunelu? A když se mi skrz něj podaří dostat, opravdu mi bude patřit svět?" Z této stránky jsem strávil má školní léta zbědovaně.
Byly časy, kdy jsem sám sebe nemiloval a uzavřel jsem se v mém vlastním tunelu, kde jsem přežíval den za dnem. Ale i v tom prokletém tunelu jsem stále něco hledal. Cítil jsem totiž, jakoby poklad mého života byl někde ukryt. A tak jsem se toulal, protože ho nebylo lehké najít. Tehdy jsem nechápal význam rčení: "Jediným způsobem, jak najít poklad života, je potopit se do propasti," a že tam, kde padneme, je místo, kde je náš poklad ukryt. Že jen uvnitř jeskyně, které se tak děsíme, nalezneme to, po čem toužíme. A bylo to tak, že jednoho dne jsem i já konečně našel ten svůj poklad.
• konec první části.
Poznámka překladatele: Chtěl bych upozornit, že v žádném případě nejsem profesionální překladatel, spisovatel ani gramatik. Taky je třeba mít na paměti, že se jedná o překlad anglického překladu původního korejského textu, a tak může být spousta věcí zkreslených, nebo vyznít ne zcela přesně tak, jak bylo autorovým cílem. Mým cílem však je tímto poskytnout náhled do života osobnosti, která se zasadila o rozvoj eSportu všem, kdo neovládají angličtinu, nebo korejštinu. Dále to dnes, v roce 2016, taky nabízí takové malé okno do doby, kdy eSport teprve začínal zapouštět kořeny. A proto doufám, že už se těšíte na další díl.
Dragnor
Komentáře
Okomentovat